Plsť, sláma
a textil: jak vzniká
tvar klobouku
Kloboučnická dílna pracuje s materiálem, který se dá tvarovat teplem a vlhkem, a s dřevěnými formami, které tomuto materiálu dávají definitivní obrys. Kravintosdel shromažďuje texty o tom, co se mezi surovým šišákem a hotovou pokrývkou hlavy skutečně odehrává.
Plsť, sláma a textil se chovají pokaždé jinak
Tři základní materiálové rodiny kloboučnictví spojuje jediná vlastnost: dají se přinutit k trvalému tvaru. Způsob, jakým se k tomu dostanou, se ale liší natolik, že určuje celý postup práce i podobu hotového kusu.
Zaječí nebo králičí srstěná plsť je nejposlušnější. Vlákna jsou zplstěná, nikoli tkaná, takže se pod párou dají táhnout do všech směrů bez viditelného pnutí. Právě proto z ní vznikají hladké klobouky s plynulým přechodem mezi dýnkem a krempou. Vlněná plsť je hrubší, levnější a méně ochotná — snese menší protažení a při přetažení se v ohybu zvlní. Pro první pokusy je přesto vhodnější, protože chyba stojí méně.
Sláma se netvaruje tažením, ale zvlhčením a přitisknutím. Pletený sinamay, panamská sláma či parasisal mají směr splétání, který nelze ignorovat: pokud se materiál nutí napříč vazbě, spára se rozevře. Sláma zároveň rychleji reaguje na vodu a rychleji tvar ztrácí, což z apretace nedělá volitelný krok, ale nutnost.
Textil sám o sobě tvar nedrží vůbec. Vlna, len, samet nebo bavlna se buď kašírují na formu s vyztužujícím podkladem, nebo se šijí z dílů — z klínů, mezikruží a pásu. Tvar v tomto případě vzniká v střihu, ne v páře.
Dřevěná forma jako pracovní nástroj
Kloboučnická forma je vysoustružený kus dřeva — nejčastěji lípy, topolu nebo buku — jehož povrch je hladký, ale ne lakovaný. Nasákavost dřeva zde hraje roli: forma odebírá část vlhkosti a pomáhá materiálu vyschnout ve tvaru.
Formy se dělí na dýnkové, krempové a dělené. Dělená forma se skládá z několika klínů spojených středovým dílem a umožňuje vytvarovat tvary, které by z jednolitého kusu nešlo sundat — například hlubokou cloche se zúžením pod dýnkem. Rozebírá se zevnitř ven, klín po klínu.
Velikost formy se udává v centimetrech obvodu. Materiál se ale při schnutí mírně stahuje, a proto se často pracuje s formou o půl až jeden centimetr větší, než má být výsledek. Rozdíl se dorovnává vnitřní páskou.
Než se sáhne po páře
- Forma otřená, bez zbytků škrobu z předchozí práce.
- Připravená kloboučnická šňůra nebo gumový pás na stahování v ohybu dýnka.
- Špendlíky s ocelovým hrotem — mosazné se v páře ohýbají.
- Suchá utěrka na odebrání přebytečné vlhkosti z povrchu.
- Vymezené místo, kde bude tvar schnout nerušeně několik hodin.
Formování párou krok za krokem
Pára nedělá nic jiného, než že dočasně uvolní vazby mezi vlákny. Materiál se v tu chvíli chová téměř jako pružná tkanina — a jakmile vychladne a vyschne, vazby se obnoví v nové poloze. Celý řemeslný um spočívá v tom, stihnout práci dřív, než teplo odejde.
- Šišák se nechá projít nad párou, dokud povrch nezvláční. U srstěné plsti to trvá několik desítek sekund, u vlněné déle.
- Materiál se nasadí na formu shora a přitiskne dlaněmi ke špičce dýnka. Tahá se rovnoměrně, střídavě proti sobě ležícími směry — nikdy jen jedním.
- V ohybu pod dýnkem se ovine šňůra a postupně se utahuje, aby se přebytek materiálu rozdělil do celého obvodu.
- Krempa se rozetře na desce formy nebo na rovné podložce. Zvlnění se vytáhne opakovaným lehkým protažením, ne silou.
- Okraj se zajistí špendlíky do dřeva a tvar se nechá schnout při pokojové teplotě, bez přímého tepla.
- Po úplném vyschnutí se šňůra sundá jako poslední. Předčasné uvolnění vrací materiál zpět.
Nejčastější chyba není v páře, ale ve spěchu. Vlhký tvar, který se sundá z formy dřív, si tvar pamatuje jen zčásti a při prvním nošení se rozevře.
Proč tvar drží — a proč přestane
Apretace je vrstva, která po vyschnutí zafixuje polohu vláken. U plsti se používá šelaková nebo akrylátová tuhnoucí směs, u slámy nejčastěji vodou ředitelné apretační roztoky, které se nanášejí ještě na vlhký materiál před formováním nebo těsně po něm.
Množství rozhoduje o charakteru. Slabá apretace nechá klobouk měkký a přizpůsobivý, ale krempa se po několika deštích prohne. Silná apretace vytvoří tvrdý, téměř skořepinový povrch, který drží roky, zároveň ale znatelně mění omak a při ohnutí praská.
Tuhost se ztrácí třemi cestami: vlhkostí, teplem a mechanickým namáháním. Nejvíce škodí kombinace — mokrý klobouk položený na topení. Vlákna změknou, gravitace udělá zbytek a tvar se ustálí v poloze, ve které schnul.
Signály, že apretace slábne
- Krempa se po sundání nevrací do původní roviny.
- Ohyb pod dýnkem ztratil ostrou hranu.
- Materiál je na dotek měkčí u okraje než uprostřed.
- Plsť po zmáčknutí drží otisk prstů.
- U slámy se vazba v místě ohybu viditelně rozestupuje.
Krempa a dýnko určují celý výraz
Klobouk má jen dvě podstatné plochy a všechno ostatní je jejich vzájemný poměr. Dýnko dává objem a určuje, jak vysoko klobouk sedí; krempa určuje siluetu a to, kolik stínu vrhá do obličeje.
Výška dýnka se měří od vnitřní pásky po nejvyšší bod. Nízké dýnko kolem sedmi centimetrů působí sportovně a snáší široké krempy. Vyšší dýnko nad deset centimetrů potřebuje krempu užší, jinak se celek začne vizuálně rozpadat na dva nesouvisející díly.
Šířka krempy se měří od vnějšího okraje k místu, kde přechází do ohybu. Rozdíl jednoho centimetru je při zkoušení mnohem patrnější, než se zdá z papíru — proto se u tvarování obvykle nechává rezerva, kterou lze ustřihnout, ale ne přidat.
Tvarové varianty vznikají z těchto dvou veličin a ze způsobu, jakým se dýnko domáčkne: podélný žlábek, dva boční vtisky, hladká kopule nebo hranatý vrch. Každá varianta je jiná odpověď na stejnou otázku, jak vést pohled po tvaru.
Kosticové klobouky a drátěný obrys
Tam, kde materiál sám tvar neudrží, nastupuje kostra. Kloboučnický drát — obvykle bavlnou opředený ocelový drát o průměru kolem jednoho milimetru — se ohýbá do uzavřeného obrysu a spojuje přeložením s přesahem několika centimetrů, obtočeným nití nebo úzkým pásem tkaniny.
Drát se vede po okraji krempy, po obvodu hlavy a případně v místech, kde má tvar zlom. Nikdy nesmí končit tupě: nezakrytý konec časem prořízne látku zevnitř.
Na kostru se natahuje sinamay, tyl, krinolína nebo lehká vlna. Materiál se přišívá k drátu skrytým stehem těsně za obrysem, aby nit nebyla vidět z lícové strany. Napětí se rozděluje po malých úsecích — jednorázové utažení po celém obvodu tvar zdeformuje.
Kde se kostra hodí
- U asymetrických tvarů, které nelze sundat z jednolité formy.
- U velmi širokých krempů, kde by materiál klesal vlastní vahou.
- U lehkých textilních pokrývek na jednorázové příležitosti.
- Při opravě klobouku, jehož okraj ztratil rovinu.
Stuha, podšívka a vnitřní páska
Vnější stuha se nasazuje po obvodu ohybu a je jediným místem, kde se dá tvar opticky posunout: výše umístěná stuha zvýrazní dýnko, níže položená rozšíří krempu. Přeložení se umisťuje vlevo nebo vzadu, nikdy do středu čela.
Vnitřní páska — grosgrain o šířce zhruba tří až čtyř centimetrů — má dvě funkce. Vymezuje přesný obvod a zároveň odděluje materiál od pokožky. Přišívá se ručně stehem, který zabírá jen vnitřní vrstvu, aby nebyl vidět zvenčí. Její délka se volí o něco kratší než vnitřní obvod, protože se při šití mírně napíná.
Podšívka se u plstěných klobouků používá spíše u vyšších dýnek, kde zakrývá vnitřní švy a spoje. Nastřihuje se z jednoho kruhu a bočního pásu, sešívá se před vložením a k vnitřní pásce se připojuje po vsazení do tvaru. U slaměných klobouků se podšívka často vynechává, aby zůstala zachována prodyšnost.
Obvod hlavy a doladění posazení
Obvod se měří krejčovským metrem přibližně centimetr nad obočím, nad ušima a přes nejširší bod v zadní části hlavy. Metr má ležet vodorovně a přilehle, ne utaženě. Naměřený údaj v centimetrech odpovídá běžnému středoevropskému značení velikostí.
Hlava ale není kruh. Většina lidí má obvod mírně oválný v podélném směru, někteří výrazněji. Klobouk s kruhovým vnitřním obvodem proto tlačí na čele a spáncích, i když číselně sedí. Řešení je jednoduché: vnitřní páska se v místech tlaku podloží úzkým proužkem plsti nebo pěnové pásky, čímž se kruh převede na ovál.
Když je klobouk velký o půl až jeden centimetr, stačí vložit tenkou vyrovnávací pásku po celém obvodu. Rozdíl nad dva centimetry už páskou vyřešit nelze — tvar by seděl příliš nízko a ztratil by proporci.
Rychlá kontrola posazení
- Vnitřní páska leží po celém obvodu, nikde se neodchlipuje.
- Mezi krempou a ušima zůstává volný prostor.
- Po sundání není na čele viditelný otlak.
- Při mírném předklonu klobouk nesklouzne.
- Zadní okraj nespočívá na krku.
Péče o pokrývky hlavy a jejich skladování
Klobouk se odkládá dýnkem dolů jen tehdy, když má rovnou plochu vrchu. Ve všech ostatních případech patří na krempu obrácenou vzhůru nebo na stojan — položení na krempu ji za několik týdnů rozevře.
Prach se z plsti odstraňuje měkkým kartáčem tahem po směru vlasu, tedy zprava doleva kolem dýnka. Skvrnu lze zkusit vzít jemným vytíráním navlhčenou houbičkou, vždy od okraje ke středu. Sláma snese jen suché oprášení a otření mírně vlhkým hadříkem bez saponátu.
Zmoknutý klobouk se osuší tak, že se otře, postaví na krempu na suchou látku a nechá schnout mimo zdroj tepla. Vnitřní pásku je vhodné vyhrnout ven, aby vyschla i ona. Fén, radiátor ani slunce na parapetu do tohoto postupu nepatří.
Pro delší uložení je nejlepší tvrdá krabice odpovídající velikosti, vyložená hedvábným papírem, který se namačká i do dýnka. Klobouk tak drží objem a nesedne. Prostor má být suchý a temný — přímé světlo mění odstín plsti nerovnoměrně, nejvíce v místě, kde na ni dopadá.
Čemu se vyhnout
- Igelitovým obalům, které zadrží vlhkost uvnitř.
- Zavěšení na háček za krempu — vznikne trvalý průhyb.
- Skládání na sebe bez vložené výplně.
- Skladování v místnosti s výraznými výkyvy teploty.
- Použití agresivních čisticích prostředků na apretovaný povrch.
Nástroje dílny a jejich skutečná potřebnost
Vybavení kloboučnické dílny se dá rozdělit na to, bez čeho práce nezačne, a na to, co ji jen zpříjemní. Rozdíl bývá menší, než katalogy naznačují.
Zdroj páry je nezbytný — postačí konvice s otevřeným hrdlem, napařovač na oděvy je pohodlnější. Dále formy alespoň v jedné velikosti, kloboučnická šňůra, ocelové špendlíky, silné nůžky, jehly s velkým ouškem a rovná pracovní deska, která snese vlhko.
Užitečné, ale odložitelné: kloboučnický nůž na zarovnání okraje, roztahovací forma pro doladění obvodu, dřevěné hladítko na uhlazení krempy, stojany na schnutí. Většina těchto úkonů se dá zpočátku zvládnout improvizovaně.
Trvale platí jediné pravidlo: nástroje, které přicházejí do styku s vlhkým materiálem, musí být čisté a bez rzi. Rezavý špendlík zanechá v plsti skvrnu, kterou už nelze vyvést.
Spojení s redakcí
Kravintosdel je nezávislý informační projekt zaměřený na kloboučnické řemeslo. Neposkytuje objednávkové ani jiné placené služby; veřejně dostupné texty jsou jediným, co zde vzniká.
Podněty k obsahu, upřesnění k jednotlivým postupům nebo dotazy k publikovaným materiálům lze poslat e‑mailem na [email protected].